Kde si doopravdy dobíjím baterky
On mi pomáhá dobíjet baterky.
Je to paradox.
Důkladně mě vyčerpá.
A zároveň mi tu energii vrací zpátky.
Jako vždycky mi to došlo o něco později.
A přece.
Po pěti letech na mateřské mi konečně došlo, jak na to.
A právě teď zažívám něco, co bych klidně nazvala malým gamechangerem.
Začala jsem si chodit dobíjet energii…
ke spícím dítětem.
Do tichého pokojíčku.
Kde je i přes den jemné šero.
Minimum podnětů.
Tam se zklidním.
Přeladím.
Zpomalím.
Dřív to bylo jinak.
Uspat miminko…
a rychle pryč.
Poklidit.
Dát si něco dobrého.
Plácnout sebou na gauč.
A konečně být sama.
To se vlastně nezměnilo.
Jen se to jemně posunulo.
Uspávám si víc u něj.
Netlačím na něj.
Čtu dětem knížky, proto, že mě zajímají příběhy.
Prohlížíme si s nimi dinosaury a snažím se zapamatovat jejich jména
(abych neměla Alzheimer 😀).
A hlavně:
Když je toho na mě moc —
co u jiných je jen únava, vyčerpaná kapacita —
dodělám, co musím
(což v většinou nemusím skoro nic),
a potichoučku si zalezu tam, kde je to nejcennější.
K mému miminku.
Musím být zticha.
Skoro nedýchat.
Nechci ho vzbudit. (Z mnoha důvodů 😀)
Poslouchám, jak oddychuje.
Dívám se na jeho malé ručičky.
Na to tělíčko plné života.
A cítím, jak se něco ve mně znovu skládá.
Jak mi ten malý zázrak vrací energii.
Chuť do života.
Naději.
A jak mi během pár vteřin vykouzlí úsměv.
Ano, jsem unavená.
Starám se o něj ve dne v noci.
Vzpamatovávám se po porodu.
Kojím, nosím, přebaluji.
A zároveň…
mi dává smysl.
Skrze něj poznávám sebe.
Proces přírody.
Nevím, jestli to tak má každý. Ale já to teď zažívám takhle.
Znovu a znovu mě udivuje, jak je to všechno dokonale poskládané.
Děkuju ti.