Poslední rande bez dětí
Jakmile jsme přestáli v Madridu, věděla jsem, že je to naše poslední rande bez dětí.
V podstatě od začátku našeho manželství se docela intenzivně snažím hledat příležitosti, jak si udělat čas jen na nás dva.
Už pár měsíců po narození našeho nejstaršího syna jsme si s manželem zařídili pár hodin v sauně, bazénu a vířivce. Moje maminka mezitím vozila miminko v kočárku po okolí.
I kdyby to bylo jen na chvíli, stálo mi za to všechno naplánovat, domluvit, zařídit, vymyslet…
Byla to taková moje manželská mantra. A dlouho jsem opravdu věřila, že právě tohle vede ke spokojenému manželství s dětmi.
Ze všech stran jsem slyšela, že vztah po příchodu dětí vyhasíná, když se mu člověk nevěnuje. Že je důležité trávit čas spolu bez dětí.
A asi to fungovalo.
Byli jsme v kině, na večeři, na procházkách, na přednáškách. Později i přes noc. Pak na dva.
Ale po čase jsem si začala všímat něčeho zvláštního.
Že ten společný čas s manželem je vlastně především o mně.
Že potřeba být někdy pryč od všeho – vychází hluboko ze mě.
Že vedle svého muže, bez dětí, hledám sama sebe.
A že možná hledám tam, kde to vlastně nenajdu.
Když jsme zařídili a zaplatili náš zatím nejdelší pobyt bez starších chlapečků (tentokrát jen s ročním miminkem), byla jsem u jednoho uvědomění.
Takového, které se špatně vysvětluje. A přesto ho každý chápe.
Že už nejsem jen JÁ. Ani jen JÁ a ON.
Ale že jsem MÁMA.
Tedy já a děti.
Jak se mám poznávat v téhle nové roli? Jak se mám vnímat? Co to vlastně znamená?
To ještě úplně nevím.
Ale vím, že je to moje nová část. Součást, kterou miluju, potřebuju a obdivuju.
A proto se s ní chci postupně seznamovat.
Pomalu. Ale zodpovědně.
Je krásné být někdy sama. Nebo jen s manželem.
Ale opatrně.
Děti jsou křehké a náročné.
Já sama cítím, že když jsou moje děti bez mámy příliš dlouho, nebo příliš často, není vždy snadné se na ně znovu napojit. A skrze to znovu cítit i svou vlastní celistvost.