Když pak potkáš svoji družinářku na ulici
Před časem jsem se hecla a našla si zkrácený úvazek ve škole jako vychovatelka v družině.
Měla jsem pro to svoje důvody, které třeba rozeberu v jiném článku. Dnes bych sem ale chtěla napsat krátkou úvahu o něčem jiném: Jak by vlastně měla družinářka přistupovat k dětem?
V našem týmu převažuje spíš přístup „staré školy“. Důraz na pořádek, disciplínu, ticho a jasně nastavené hranice. A rady pro nás, začínající vychovatelky, se nesou v podobném duchu: nastav si pevné hranice a vyžaduj jejich dodržování.
Nejsem velký zastánce respektující výchovy ve všech jejích podobách, ale líbila se mi myšlenka moderní učitelky Štěpánky Cimlové: učitel nemá být ani autorita, ani kamarád. Nemá být ani tvrdý, ani flegmatický. V moderní společnosti by měl být především partnerem.
Něco podobného se snažím dělat i se svými vlastními dětmi.
Nechci, aby se mě bály, ale nehraju si ani na jejich kamarádku. Snažím se, abychom spolu mluvili a spolupracovali. Zároveň jsou ale věci, které je prostě potřeba udělat, a situace, ve kterých je vedu k samostatnosti a odpovědnosti.
A podobně to začínám cítit i v družině.
Děti u mě nejsou vždycky v klidu. Nesedí celou dobu způsobně a potichu. Ale mám pocit, že naše celkové naladění je dobré. Že si vzájemně rozumíme a že vědí, co si ke mně mohou dovolit – a co už ne.
Když jsem šla včera z práce, šla proti mně holčička a na chvíli jsem si myslela, že je z mojí družiny.
Nebyla.
Ale díky tomu pocitu jsem si vzpomněla sama na sebe, když jsem jako malá potkala na náměstí svou učitelku. Většinou jsem se ostýchala dát se s ní do řeči. Skoro jako bych se bála, že se mě najednou zeptá, jestli už mám hotové úkoly.
Možná právě tohle je docela dobré měřítko.
Ne jestli je v mojí družině vždycky absolutní ticho. Ne jestli mě děti poslouchají na první slovo. Ani jestli mě mají všechny rády.
Ale co se stane, až se jednou náhodou potkáme někde venku.
Chtěla bych, abychom se na sebe usmáli, pozdravili se, řekli si pár milých vět a pak se zase každý vydali svojí cestou.
Bez ostychu. Bez strachu. Ale zároveň s respektem.