Kde si doopravdy dobíjím baterky
On mi pomáhá dobít baterky.
Je to paradox.
Dítě vás dokáže úplně vyčerpat.
A zároveň vám tu energii vrací zpátky.
Jako vždycky mi to došlo o něco později.
Ale přece.
Po pěti letech na mateřské můžu konečně říct, že už trochu vím, jak na to.
A právě teď zažívám něco, co bych klidně nazvala malým „gamechangerem“.
Začala jsem si chodit dobíjet energii…
ke spícím dětem.
Do tichého pokojíčku.
Kde je i přes den jemné šero.
Minimum podnětů.
Tam se zklidním.
Přeladím.
Zpomalím.
Dřív to bylo jinak.
Uspat miminko…
a rychle pryč.
Poklidit.
Dát si něco dobrého.
Plácnout sebou na gauč.
A „konečně být“.
To se vlastně nezměnilo.
Jen se to jemně posunulo.
Uspávání si víc užívám.
Netlačím na něj.
Čtu dětem knížky, protože mě zajímají příběhy.
Prohlížím si s nimi dinosaury a snažím se zapamatovat jejich jména
(abych neměla Alzheimera 😀).
A hlavně:
Když je toho na mě moc —
což je většinou jen únava, vyčerpaná kapacita —
dodělám, co musím
(což většinou nemusím skoro nic),
a potichoučku si zalezu tam, kde je to nejcennější.
K mému miminku.
Musím se ztišit.
Skoro nedýchat.
Nechci ho vzbudit. (Z mnoha důvodů 😀)
Poslouchám, jak oddychuje.
Dívám se na jeho malé ručičky.
Na to tělíčko plné života.
A cítím, jak se něco ve mně znovu skládá.
Jak mi ten malý zázrak vrací energii.
Chuť do života.
Naději.
A jak mi během pár vteřin vykouzlí úsměv.
Ano, jsem unavená.
Starám se o něj ve dne v noci.
Vzpamatovávám se po porodu.
Kojím, nosím, pečuji.
Ale zároveň…
mi dává smysl.
Skrze něj poznávám sebe.
Proces přírody.
Nevím, jestli to tak má každý. Ale já to teď začínám cítit takhle.
Znovu a znovu mě udivuje, jak je to všechno dokonale poskládané.
Děkuju ti.